Koncert We Insist! a Beehoover, 3.3.2008, klub Akord, Praha

autor: Roman Procházka

Nalákat rockovou obec na neznámou, i když kvalitní hudbu, je jistě velmi nevděčným úkolem, ba se někdy zdá, že dokonce úkolem nemožným. Své by o tom jistě mohl vyprávět nejeden odvážný pořadatel či majitel klubu, který si například z vlastního zaujetí pro určitý typ hudby dovolil zariskovat a uspořádat vystoupení skupin, které nejsou v obecném povědomí. V době internetu a serverů typu myspace, umožňujících utvořit si během chvíle pomocí ukázkových skladeb obrázek o téměř jakékoliv sebeobskurnější kapele, je přitom s podivem, že ve městě formátu Prahy se nenašlo více než pár jedinců, kteří by se v pondělí 3.3.2008 přišli podívat na unikátní vystoupení francouzských We Insist! a německých Beehoover v klubu Akord, nacházejícím se jen pár kroků od Náměstí Republiky. Na informace o této akci včetně odkazů na myspacové profily obou uskupení přitom bylo možné narazit hned na několika rockových a progrockových serverech. Příjemné prostředí klubu tak zelo prázdnotou a obě kapely si ze značné části dělaly publikum samy sobě. Na druhou stranu se tím aspoň vytvořila atmosféra, kterou jen tak nezažijete, protože kdy jindy se vám poštěstí, že jste přítomni na téměř soukromém vystoupení tak zajímavých zahraničních interpretů? Osobně jsem před pondělním večerem neměl ani možnost pustit si ukázky na internetu a do Akordu jsem se vypravil čistě proto, že byly obě kapely avizovány jako progresivní či (podle myspace) alternativní rock a lákala mě možnost, že tímto způsobem naživo narazím možná na velmi působivý objev.

Produkce We Insist! je zvláštním mišmašem vlivů King Crimson, At the Drive In s The Mars Volta či dokonce Gentle Giant v období "Acquiring the Taste", punkové údernosti a garážového zvuku s progovou rafinovaností, vytvářejícím energií nabitou atmosféru na hranici šílenství. Skladby nejsou dlouhé, ale i na čtyřminutových ploškách se odehrává mnoho zajímavého, například v podobě jemných kytarových vyhrávek v předivu mohutné a drsné skladby “The Sailor”, o něž se postaral poměrně vážně se tvářící kytarista Éric Martin. Zajímavost kapely pramení z velké části z neotřelé sestavy tvořené dvěma saxofonisty, střídajícími sága barytonová, altová, tenorová i sopránová, dvěma kytaristy, baskytaristou, jehož nástroj vyznívá velmi výrazně, a zpívajícím bubeníkem Étiennem Gaillochetem. Vokální linky We Insist! sice nejsou nejdůležitější složkou jejich hudby a po vzoru punku se občas zvrhávají spíše ve výkřiky či “skoromluvu”, ale díky vervě, kterou do nich Étienne vkládal a s níž zároveň bušil do své soupravy, to nijak neubírá na působivosti jeho nepochybně vyčerpávajícího výkonu. Skladba “The Great Disorder”, která koncert otevírala a jež postrádá podklad bicích, aniž by přitom ztrácela svižnost, navíc dokázala, že Étienne není jen “křikloun” a dokáže svým hlasem vytvářet různé odstíny emocí. Volnosti, jíž se mu dostalo během chvil, kdy nebyl vázán na bicí, navíc využil k předvedení pohybových kreací mírně připomínajících kroucení Cedrica z The Mars Volta.

Nejsilnějšího uchvácení progrockerského srdce ovšem We Insist! dosáhli pomocí soubojů kytar a saxofonů, nebo naopak jejich souzvuku vytvářejícího s odkazem na název kapely dojem skálopevného přesvědčení drtícího všechny pokusy o vykolejení z cesty, na níž We Insist! vehementně trvají. Kapela se do všech mohutných pasáží vždy naplno ponořila, saxofonisté Cyrille Méchin a François Wong se vedle sebe ve zvukových vlnách kývali občas téměř synchronizovaně a jindy zase jednotliví členové začali pobíhat jevištním prostorem a přispívat tak k rostoucí entropii v burácející bouři své hudby. Takové byly například skladby “Half Awake” nebo závěrečná část desetiminutové finální jízdy “Early Recollections”, jež vyrostla z rytmu automatických bicích a během níž chaos vygradoval a výtečně zakončil celé vystoupení sympatických Francouzů.

Od masivních stěn, které We Insist! vystavěli, jako kdyby se odrazili Beehoover, druhá kapela vystupující toho večera. Ani tentokrát nešlo o žádné uskupení s klasickou sestavou, ale o duo, jež nepotřebuje k předvedení své produkce jiné nástroje než bubny, baskytaru a dva hlasy. Tahle dvojka svůj zvuk vyhulila natolik, že by každý, kdo brojí proti hlučnosti rockových klubů, zřejmě okamžitě vyletěl z kůže, a i já sám jsem měl chvílemi strach, jestli tato téměř bolestivá konfrontace nebude znamenat konec mých už tak často namáhaných ušních bubínků. Beehoover bych proto směle zařadil do noisového žánru, přestože i progrockové prvky bylo možné v jejich hlukových válkách najít. Především totiž bylo znát, že oba protagonisté své nástroje ovládají a nevydali se do těchto vod proto, že by nedokázali zahrát nic lepšího, ale prostě proto (jak uvádějí na svých stránkách), že se jim nepodařilo sestavit zbytek kapely s klasickou sestavou. Nouzi tak přetvořili ve ctnost a jali se experimenty zkoumat hranice, čeho jsou schopny svými nástroji dosáhnout. Těžko očekávat, že taková hudba bude působit pozitivně, a tak se nálada oproti We Insist!, kteří sami o sobě také netvoří zrovna slunečnou muziku, ještě více zatemnila. K tomu napomohl i hrubý zpěv holohlavého basáka s plnovousem a pekelný zjev, občasné výkřiky, skřeky a řev zarostlého bubeníka. Image dua tak odpovídal osiřelé části nějaké death- či blackmetalové bandy - ostatně ani samotná hudba neměla k metalu daleko. Omezené možnosti zabarvení jednotlivých skladeb však způsobily, že se mi jednotlivé poměrně rozsáhlé kompozice Beehoover začaly slévat a neoslovily mě natolik, jako We Insist! Vyzdvihnout přesto můžu především poslední skladbu, která vyzněla nejplastičtěji, nabídla i mírnější, oddechovější pasáže a připomínala progrockový epos.

Očekávání, že návštěvou vystoupení neznámých kapel mohu obohatit svůj rozhled, se vrchovatě naplnilo... nejnovější CD We Insist! s titulem „Oh! Thing Are So Corruptible“, trefným pro dnešní dobu, a obalem podepsaným členy kapely spektrum progrockových odnoží zastoupených v mé sbírce rozšířilo o další neoposlouchanou položku a zřejmě jen tak nezapadne. Zápal, který obě kapely projevily i přes demotivující nezájem Pražanů, ukázal, co to znamená hrát pro radost a vlastní potěšení i jak se chovají naprostí profesionálové. Doufejme, že pokud se některá ze skupin ještě někdy zjeví na našem území, dočká se spravedlivějšího ohlasu.

nahoru
Designed by ix99