Porcupine Tree

"Up the Downstair", "Staircase Infinities", "Voyage 34" - recenze

autor: Roman Procházka

psáno pro diskusní klub Genesis na Lopuchu

"To, co posloucháte, jsou muzikanti, hrající psychedelickou hudbu pod vlivem chemikálie působící na lidskou mysl, která se nazývá..."

Těmito slovy začíná druhé řadové album Porcupine Tree a zároveň první, které bylo připravováno s tím, že se dočká profesionálního vydání. Narozdíl od "On the Sunday of Life...", které bylo kompilátem starších nahrávek, tu tedy Steven Wilson mohl pracovat s určitou vidinou celku a začít prosazovat pojetí alba jako soudržné entity, nikoliv pouze náhodně sestavené sbírky samostatných písniček. Této ideologie se Porcupine Tree drží a zdůrazňují ji dodnes. Vzdorují tak "iPodové" kultuře, vedoucí posluchače příliš často k tomu, aby poslouchali spíše vlastní empétrojkové playlisty, a v důsledcích tak uvrhující déle trvající a intenzivnější zážitky z poslechů kompletních alb v zapomnění. V případě "Up the Downstair" se podařilo vytvořit nahrávku, která se řadí mezi nejsoudržnější, jaké jsem měl možnost poznat, album lze i díky jeho střídmé délce (něco málo přes 3/4 hodiny) vnímat jako jednu dlouhou suitu... nebo ještě spíše jako dvě kompozice: stranu A a stranu B. I v CD podobě "Up the Downstair" lze totiž velmi zřetelně rozpoznat moment, kdy byste se v případě LP desky museli zvednout, abyste ji na talíři gramofonu otočili - pauza mezi titulní skladbou a "Not Beautiful Anymore" jako by k tomu přímo nabádala. Všechny ostatní přechody mezi jednotlivými kompozicemi jsou zcela bezešvé i přesto, že jsou často překvapivé - jako například mezi "What You Are Listening To..." a "Synesthesia" nebo "Siren" a "Small Fish". K podobným zvratům by totiž klidně mohlo dojít v rámci jedné písně. Jinde (například u "Burning Sky") pak bez pohledu na displej přehrávače budete váhat, jestli už hraje následující píseň, nebo ještě doznívá předchozí. A v případě "Monuments Burn Into Moments" budete možná přímo zaskočeni, že to, co zní jako pozvolné spojení dvou písní, ve skutečnosti představuje samostatnou skladbu. Podobného ražení jsou i zmíněné "Siren" a "What You Are Listening To", které slouží výhradně jako pomocné prvky a samostatně nemají smyslu, ale narozdíl od podobných experimentů na "On the Sunday of Life..." nemají rušivý účinek - naopak, pomáhají dotvářet celek a jeho plynulost.

Pokud má citát o zfetovaných hudebnících připravit posluchače na kakofonická šílenství, pak samotné album tuto představu nenaplňuje. Hudba "Up the Downstair" sice má psychedelické podtóny a je do jisté míry tripová, ale spíše v umírněnějším smyslu, kdy se pomocí jemných melodií, temně plynoucích ploch na pozadí do jisté míry monotónního rytmu a opakujících se, postupně gradujících motivů vytváří pocit určitého vytržení z reality. Tento dojem je nejsilnější u skladeb "Up the Downstair" a "Burning Sky", dvou nejvýraznějších instrumentálek. "Burning Sky" řadím mezi své nejoblíbenější skladby od Porcupine Tree vůbec, přestože musím do jisté míry souhlasit s názorem části fanoušků, že ve své nové verzi z roku 2005 (s novými bicími Gavina Harrisona a hlavně některými znovu nahranými kytarovými party) ztratila kousek svého kouzla z původní nahrávky z roku 1993. Kontrast mezi bolestivě působivou střední pasáží, v níž slyšíme vzdychat zřejmě neštěstím zkroušeného člověka, snažícího se v klidu si vychutnat aspoň cigaretu, a následujícím návratem hlavního motivu, reprízou sóla ze "Small Fish" a pak závěrečnou gradací, je uchvacující. Skladba "Up the Downstair" je tak trochu paradoxně zajímavá především svou repetitivností, ozdobenou několikrát se vracejícím krátkým motivem píšťalky, i tak ale není prostá kontrastů (drsnější "refrén" skladby) a strhujícího vyvrcholení.

Třetí významnou instrumentálkou na albu je "Not Beautiful Anymore", která v živém provedení na "Coma Divine" dosahuje téměř trojnásobné délky. Osobně jsem však tomuto kousku, připomínajícímu spíše improvizaci jammující kapely - i přesto, že ve studiové verzi všechny nástroje kromě bicích obsloužil Steven -, nikdy úplně nepřišel na chuť, a je tak jedinou částí desky, kterou mám tendenci přeskakovat.

Kromě instumentálních sfér se Steven na "Up the Downstair" dostává oproti "On the Sunday of Life..." na novou úroveň i v psaní melodických písniček. Reprezentován "Always Never", "Small Fish" a "Fadeaway" je tu zručně rozvíjen rukopis předurčený "Radioactive Toy". Apokalypticko-melancholická či depresivní atmosféra zůstává ve všech třech zachovaná, "Always Never" zdobí krásné kytarové finále a "Fadeaway" je jednou z nejstylotvornějších skladeb, kterou Porcupine Tree nahráli. Stejně jako u "Burning Sky" však preferuju její původní verzi, nový mix se mi zdá moc "heavy" a hlavně má až příliš šokující nástup. Poněkud odlišná od všech ostatních skladeb na desce mi připadá "Synesthesia". Přesto z kontextu alba nevyčnívá a je výbornou svižnou písní na úvod. Její styl mírně připomíná "Jupiter Island" a spol., ale s tím rozdílem, že je brána vážněji (její text je o vojákovi píšícímu těsně před smrtí dopis z války) a vokály proto nejsou zkreslovány zesměšňujícími efekty.

Kromě toho, že celé "Up the Downstair" určitě představuje na schodišti kvality postup o řadu stupňů vzhůru, je toto album významné také z historického hlediska, protože si na něm poprvé zahostovali budoucí stálí členové kapely Colin Edwin (basa v "Always Never") a Richard Barbieri (elektronika v titulní věci). Zpětně se do toho, jak desku přijímají noví fanoušci Porcupine Tree, podepsal i Gavin Harrison, protože v maloobchodním prodeji lze sehnat prakticky právě jen remixovanou verzi alba z roku 2005, kde Gavin nahradil původní bicí automat. Můj dojem z nové verze alba je přitom trochu rozpačitý, byl jsem už poměrně zvyklý na jeho původní verzi a občas se mi zdá, jako kdyby nové, silně znějící bicí do staré nahrávky nezapadaly. Tento pocit naštěstí zeslábl, když jsem si nový zvuk alba více naposlouchal, a hlavní výtky, které přetrvávají, jsem uvedl výše ("Burning Sky" a "Fadeaway") - v těchto případech je navíc problém způsobený i jinými změnami než jen bicími.

Cenným bonusem reedice je přiložené druhé CD, obsahující remaster minialba "Staircase Infinities", které původně vyšlo u holandského labelu Lazy Eye a bylo delší dobu vzácnou položkou diskografie kapely. Obsahovalo tři další skladby nahrané během "Up the Downstair" sessions, speciálně pro toto vydání připravenou instrumentálku "Rainy Taxi" a nově natočenou starší kompozici "Yellow Hedgerow Dreamscape", která původně uzavírala kazetu "Tarquin's Seaweed Farm". Půlhodinka "Staircase Infinities" obsahuje některé z nejhezčích momentů z celé historie kapely. "Cloud Zero" a "Yellow Hedgerow Dreamscape" patří mezi skladby, během kterých jsem si poprvé uvědomil, jak silně mě Porcupine Tree oslovují. Druhá jmenovaná se mi zapsala do srdce především nádherným kytarovým sólem znějícím za mohutného, zrychlujícího se rytmu. Zbývající tři skladby na EP sice nejsou tak výrazné, ale jejich poslech je příjemný a uklidňující.

Na "Up the Downstair" se původně měla objevit i skladba "Voyage 34", nakonec ale vyšla ještě před vydáním alba samostatně na singlu, prodloužená a rozdělená na "Phase 1" a "Phase 2". Základ této skladby byl jednoduchý - strojový, téměř taneční rytmus, samply a nad tím Steven sólující na kytaře. Dnes je tato kompozice mnohými fanoušky považována za to nejnudnější, co kdy vyšlo pod jménem Porcupine Tree, toto však neměl být progrock ani hudba plná zajímavých zvratů. Ještě více než v případě instrumentálek na "Up the Downstair" tu šlo o pokus unášet posluchače pomocí hudby do jakéhosi tranzu, ne nepodobnému cestám, na něž se duše vydává po požití drog. Steven Wilson se tu nechal inspirovat tehdy módními The Orb, přidal ale více kytary. Samply, pocházející přímo z dob, kdy bylo LSD zcela novým fenoménem, popisují ve "Phase 1" nepovedený 34. trip mladíka jménem Brian, a před drogami tak varují, zatímco "Phase 2" už tak jednoznačná není a slyšíme tu nadšené vyprávění dívky, které se po požití drogy i z prostého sprchování stává úžasný "groovy" zážitek. V samotném závěru však zazní nezodpovězená otázka - "Is this trip really necessary?" (Je tento trip opravdu nutný?). Každý, kdo někdy slyšel "The Wall", zřejmě v obou fázích "Voyage 34" rozpozná sampl jakoby z "Another Brick in the Wall p.1", Steven Wilson se však brání, že ho inspirovali Ash Ra Tempel a ne Pink Floyd. Hudebně mi zajímavější připadá "Phase 2", v jejímž úvodu zní bicí automat tak průzračně a jemně, že to opravdu krásně ilustruje pocity oné dívky, jíž jednotlivé horké a studené kapky dopadají na kůži a vyvolávají velice senzitivní odezvu. V závěru se pak Stevenovo sólování láme do vyvrcholení a katarze, které postrádám u "Phase 1". "Voyage 34" se v undergroundu setkala s velkou odezvou a o dva roky později vyšla znovu spolu s dvěma remixy - jedním z dílny technařů Astralasia ("Phase 3") a druhým od Stevena Wilsona a Richarda Barbieriho ("Phase 4"). Fáze 3 není úplně nezajímavá a představuje poměrně dobrou elektronickou taneční hudbu, ale při prostém poslechu brzo začne nudit, čtvrtá fáze je pak velmi ambientní a postavená na hučivých plochách, ale celkově na mě působí příliš neklidně, než abych ji mohl poslouchat na rozjímání jako jiná Stevenova ambientní díla.

Období kolem "Up the Downstair" bylo celkově ve vlivu doznívajících psychedelických počátků a mísících se prvků pramenících z modernější, elektronické scény, a dalo tak vzniknout několika opravdu výborným, originálním skladbám, které jsou sice stále velmi vzdálené tomu, co Porcupine Tree dělají dnes, ale ono typické porcupineovské fluidum už tu je. Škála stylového záběru, kterou PT pokrývají, je velmi široká a tato její část patří k mým oblíbeným.

Designed by ix99