Porcupine Tree

"The Sky Moves Sideways" - recenze

autor: Roman Procházka

psáno pro diskusní klub Genesis na Lopuchu

Táhlé klávesové plochy, melodická kytara, zvukové efekty, pozvolné tempo a plynule budovaná atmosféra... řada skladeb, které staví na těchto základech, se u posluchačů a kritiky nevyhne srovnávání s Pink Floyd, kteří podobnými strukturami prosluli a skutečně ovlivnili mnohé. Z raných rozhovorů se Stevenem Wilsonem lze vyčíst, že i on býval jejich velkým fanouškem a do hudby Porcupine Tree se tak nepochybně něco z jejich charakteristického soundu otisklo. Nejvíce bývá v tomto směru zmiňováno právě album "The Sky Moves Sideways", na němž jsou jasně slyšet ozvěny hráčského stylu Davida Gilmoura a postupů a lá "Shine on You Crazy Diamond". Jenže to všechno vůbec nevadí. Pink Floyd sice byli mezi prvními, kteří s něčím podobným přišli, ale určitě z tohoto pole nesklidili úplně všechno. "The Sky Moves Sideways" ukazuje, že je možné být v jistém smyslu jejich pokračovateli a přitom nahrát svébytné a do značné míry originální album. Steven Wilson přimíchal vlastní nápady, vydal se místy daleko od floydovských vod a vtiskl albu distinktivní feeling.

Nejméně originální, nicméně i přesto příjemný, je na albu jeho začátek. Instrumentální úvod první fáze titulní kompozice, nazvaný "The Colour of Air", je pro dokreslení nálady okořeněn "reálnými" zvuky, a představuje nejfloydovštější minuty celé desky. Následuje ale nádherná vokální melodie se Stevenovým emotivním projevem a po osmé minutě zvrat do úžasně rozjeté pasáže "Wire the Drum". Od této chvíle už album těžko obviňovat z pouhého plagiátorství. To už není něco typicky progrockového, tenhle nářez vnímám spíše jako vyústění elektronických psychedelií "Up the Downstair" nebo "Voayage 34" s tím, že takového grády se ještě na předchozích deskách dosáhnout nepodařilo. Je to názorná ukázka toho, co se dá udělat s víceméně kolovrátkovým motivem, pokud se s ním efektivně pracuje a vše se nechá náležitě vyústit v pořádné vyvrcholení. Své určitě udělala i přítomnost kompletní kapely (Colin Edwin - basa, Richard Barbieri - klávesy, Chris Maitland - bicí), poprvé v historii Porcupine Tree už nejde výhradně o individuální projekt Stevena Wilsona.

Přesto se prvky one-man show na albu dodatečně objevily, když si Steven rozmyslel původní ideu jediné písně na celé album. Údajně tomu nahrál právě dojem, že titulní věc není natolik osobitá a kvalitní, aby desku sama o sobě "utáhla". Došlo tedy k jejímu rozdělení a doplnění dalších kompozic, z nichž tři vznikly stejným způsobem jako starší nahrávky Porcupine Tree. Stejně jako u "Up the Downstair" byly pro účely reedice původní bicí automaty nahrazeny novými party Gavina Harrisona, k čemuž tentokrát nemám vůbec žádné výhrady, protože nedošlo k žádným změnám celkového vyznění těchto skladeb. První z nich, "Dislocated Day", je nejříznější písní desky, její vokály jsou zkresleny jako by byly přehrávány z pásky ze záznamníku a v souvislosti s tím je píseň orámována vyzváněním v telefonním sluchátku a jeho zavěšením. Nejvýraznější tu je především zdeformovaný, nečistý zvuk kytary a díky své mírné, ale nikoliv otravující monotónnosti je tato skladba poměrně snadno zapamatovatelná.

Pořadí písní je opět velmi dobře promyšlené, přechod z "Dislocated Day" do krásné balady "The Moon Touches Your Shoulder" je kontrastní i přirozený zároveň - sotva slyšíme doklapnutí sluchátka, už se ozve první akord akustické kytary. Samotný "měsíční dotyk" je dalším důkazem Stevenova nepochybného talentu na psaní křehkých písní, které nepůsobí podbízivě ani přeslazeně. Zaujme tu mimo jiné "vzdychavý" zpěv a proměna počáteční jemnosti v systematicky rostoucí chaos a tvrdost. Krátká kytarová vyhrávka "Prepare Yourself" je pak volně připojeným epilogem.

V původním CD-vydání byla následující čtvrthodina věnovaná skladbě "Moonloop", na LP i v nejnovější snapperovské reedici se ale album hned vrací k druhé fázi titulní kompozice a tato improvizovaná "měsíční smyčka" je odsunuta na druhý disk, kde jí předchází další melancholická nádhera v podobě "Stars Die". Obě skladby se v tomto pořadí a stejně plynule propojené objevily už na épíčku "Moonloop", které vyšlo ještě před TSMS, ačkoliv šlo o poslední dvojici skladeb, které byly pro album nahrány. Svůj původ mají ve čtyřicetiminutovém jammu, jehož plná verze spatřila světlo světa jako limitované CD "Transmission IV". Název "Moonloop" je příhodný, protože tato dlouhá ambientní kompozice připomíná zdánlivě nekonečný, neustále se opakující zvukový vesmír. Jakmile podlehnete jeho kouzlu a necháte se lapit do prostoru, který kolem vás vytváří, zjistíte, že je v něm příjemně a nenudíte se, protože jste v poklidném, meditativním rozpoložení mysli. Z toho vás však nakonec vytrhne speciálně zkomponovaná "Coda", tvořící díky "distorted" kytaře téměř metalovou tečku za celou skladbou.

Druhý disk kromě toho obsahuje ještě alternativní verzi titulní skladby v nerozdělené a nedokončené podobě. Naštěstí nejde o pouhé demo, ale pracovní mix, takže se tato nahrávka od zbytku alba zvukově příliš neliší. V první polovině působí nezvyklým (nikoliv však horším) dojmem rozdílný text v "I Find That I'm Not Here" a "Wire the Drum" dosud nezní tak živě a působivě jako ve finální verzi. Vynahradí to ale druhá polovina skladby, díky níž mělo umístění alternativní verze na bonusový disk opravdu smysl. Osobně totiž považuju toto provedení Phase 2 za povedenější než to, které se dostalo na hotové album. Přechodová část mezi oběma fázemi se podobně jako "Voyage 34" vyznačuje "průzračným" rytmem, zvyšuje napětí a "Is...Not" tím přičiněním vytváří vrchol, ke kterému kompozice celou dobu pozvolna směřovala, zatímco v albové verzi je jakoby vytržená z kontextu. Velmi rád mám také rozdílný, díky hlasu Suzanne Barbieri a celkovému zklidnění éteričtější konec, který mi sedí víc než mohutné sólo ukončující "Phase 2" na vlastním albu. Ale ani to rozhodně není špatné.

Steven Wilson na "The Sky Moves Sideways" rozhodně nezapřel svůj rukopis a schopnost hrát si s náladami a pocity. Sám sice nebyl s výsledkem spokojený a kvůli nespravedlivému cejchu neoriginálních "Floyd-klonů", který kapele někteří bleskově přišpendlili, jeho existenci zřejmě často proklínal, ale faktem je, že album získalo skupině řady nových příznivců a mnozí z nich v něm vidí jednu z jejich nejpovedenějších a nejemotivnějších nahrávek. Pro mě je to deska, která dokáže uchvátit ("Wire the Drum", "Is...Not"), obejmout ("Moonloop") i rozplakat ("Moon Touches Your Shoulder", "I Find That I'm Not Here"). A každé takové album se u mě řadí do první ligy.

Designed by ix99