Porcupine Tree

"Signify" - recenze

autor: Roman Procházka

psáno pro diskusní klub Genesis na Lopuchu

První album Porcupine Tree, které vzniklo nikoliv jako projekt individualisty Stevena Wilsona, ale jako plnohodnotný skupinový počin (což je na jeho zvuku opravdu znát), začíná obdobně jako "Up the Downstair" mluveným slovem, které vyzývá k tomu, aby si posluchač udělal pohodlí a při poslechu prostě relaxoval. Jenže stejně jako v případě zmíněného o tři roky staršího alba, ani tentokrát se úplně nedočkáme toho, co je avizováno. Poslech "Signify" nezakládá zrovna na pohodový, odpočinkový zážitek, naopak, několik pasáží působí téměř bolestivě. A možná právě proto album končí konstatováním, že jsme právě prodělali elektrošokovou terapii. Řada písní na desce opravdu dokáže velmi silně rozjitřit emoce a jejich plné prožití může mít efekt citové očisty a provětrání temných zákoutí mozku.

Nejsilnější jsou pro mě v tomto směru především "The Sleep of No Dreaming" a "Waiting Phase Two". První z nich staví na kontrastu mezi tichounkými pasážemi, založenými na houpavém rytmu, a výbuchy zlosti v bombastických, zdánlivě chaotických refrénech. Text je neodolatelně deprimující až sebevražedný a vyjadřuje stav naprosté ztráty nadějí i radosti. "At the age of sixteen, I grew out of hope, I regarded the cosmos through a circle of rope..." (v šestnácti jsem vyrostl ze všech nadějí, díval jsem se na svět skrz oprátku...) Beznaděj a bezvýchodnost celého života, doprovázená pocitem apatie, proudí ze Stevenova hlasu natolik přesvědčivě, až se divím, že sám neskončil někde na psychiatrii. Na hranici zdravého rozumu a veškerých snah o ukočírování vlastních emocí pak posluchače píseň přivádí v gradaci, bortící všechny zdi, které se jí snažíte postavit, abyste uchránili své malé, ustrašené já. Jedna z nejsilnějších skladeb v celé historii Porcupine Tree.

"Waiting Phase 2" je instrumentální dohra první fáze "Waiting", jež je sama o sobě příjemnou oddechovou popůvkou s velmi hezkou melodií. Ovšem "Phase 2" opouští poklidnou, chlácholivou hladivost své předchůdkyně a jme se cestou budování napětí. Citlivé a krásně znějící bicí Chrise Maitlanda, jemné syntezátorové plochy na pozadí a trocha piánka ve vás nejprve natáhnou strunu k prasknutí, aby ji následně přervalo orgasmické kytarové sólo, uvolňující všechny dosud zadržované emoce. V záplavách pocitů, které vás strhnou, není jednoduché se udržet nad hladinou a neutonout.

Na albu najdeme ještě několik instrumentálek, "skorootvírák" "Signify" je poměrně krátkým experimentem vybudovaným kolem monotónně se opakujícího kytarového riffu, zajímavý hlavně díky tomu, že do zvuku Porcupine Tree přináší další prvky, které se u nich dříve neobjevily, a do celkové struktury alba tak přidává další odlišný odstín a kontrast. Osobně mám o něco raději skladbu "Signify II", která se na albu původně také měla objevit, ale najdeme ji jenom na kompilaci "Stars Die". Tato kompozice je více variabilní než verze na hotové desce a základní motiv pozoruhodně rozvíjí do komplexnější struktury.

Působivá práce s repetitivními schématy byla pro rané Porcupine Tree typická a na tomto albu najdeme ještě jeden kousek, který ukazuje, nakolik si kapela s podobnými skladbami dokázala poradit - je jím kompozice "Idiot Prayer", mohutná dunivá instrumentálka plná temných i odlehčených nálad. Název této skladby, stejně jako další, improvizované "Intermediate Jesus", odkazuje k samplům poblázněného náboženského fanatika, tvořícím jakousi spojovací linku druhé poloviny desky. Samotná "Intermediate Jesus" měla podobně jako "Moonloop" svůj původ v improvizačních sessionech a odpovídá tomu její nálada i volná struktura. Osobně jsem si "Intermediate Jesus" nikdy neoblíbil natolik jako "Moonloop", nemá už na mě natolik unášivý efekt a zdá se mi, že poněkud narušuje plynulost a náladu alba - ale sama o sobě není špatná. Jamy předcházející "Signify" si ve správné náladě nejraději vychutnávám z povedeného alba "Metanoia", které oplývá pocity volnosti a nespoutanosti a dává naplno vyznít improvizačním schopnostem Porcupine Tree.

Poslední instrumentálku zdobící "Signify" (až na předehru "Bornlivedie" a dodatek k "The Sleep..." v podobě "přechodové" "Pagan") - "Light Mass Prayers" - složil Chris Maitland, ale kupodivu jde o atmosférický ambientní kousek, navozující hororově temnou náladu před závěrečnou kompozicí alba. Ta je příznačně nazvaná "Dark Matter", tedy "temná záležitost" (i když - byl jsem opraven, že jde o termín z astrofyziky označující "temnou hmotu", tedy hmotu, kterou nevidíme, ale lze pozorovat její gravitační účinky...) a opravdu představuje jeden z nejzachmuřenějších závěrů alb Porcupine Tree. Přestože melodii má krásnou a náladu opravdu silnou, nepatří - stejně jako ostatní skladby ze "Signify", které jsem dosud nezmínil ("Sever", "Every Home Is Wired") - mezi mé favority. Konkrétně "Sever" mi svou přílišnou odlišností na albu téměř vadí.

Narozdíl od svých hodnocení předchozích desek Porcupine Tree, jsem se v případě "Signify" více zaměřil na jednotlivé skladby než na celkový dojem. Je to dáno tím, že jakkoliv tato deska obsahuje skladby, které miluju, a většina ostatních se mi aspoň hodně líbí, rozpadá se mi více než ostatní nahrávky PT znatelněji na jednotlivé kompozice a od začátku až do konce ji poslouchám málokdy. Postrádám tu onu těsnější soudržnost, která určovala například "Up the Downstair". Možná je to způsobeno také tím, že se více zdůraznil rozdíl mezi různými polohami Porcupine Tree a "Signify" jako by sestávalo ze dvou alb smíchaných dohromady - zpívaného, které předznamenává následující epochu vývoje kapely, a instrumentálního, odkazujícího k předcházejícím deskám. Obě polohy jsou přitom stejně dobré, jen už nějak hůře než dříve fungují dohromady a album na mě působí roztěkaně. Možná, že podobné myšlenky měl i Steven Wilson, když se rozhodl následující desku věnovat přímo písničkovější stránce skupiny.

Na závěr poznámka k bonusovému disku "Insignificance", obsahujícímu Stevenova dema z dob příprav "Signify". Nejsem velkým fanouškem demonahrávek, které pouze v hrubé, malinko odlišné a zvukově podstatně horší podobě představují rané verze skladeb, které se objevují na albu. Dema Stevena Wilsona jsou však často stejně zajímavá jako samotné album, obzvláště proto, že tu zazní řada vynechaných melodií ("Smiling Not Smiling", "Wake as Gun"), soběstačné a značně odlišné instrumentální zárodky pozdějších skladeb ("Neural Rust", "Dark Origins") a zvuková kvalita je navíc na velmi dobře poslouchatelné úrovni.

Designed by ix99