Porcupine Tree

"Stupid Dream" - recenze

autor: Roman Procházka

psáno pro diskusní klub Genesis na Lopuchu

Když se po dvou a půl letech od vydání oceňovaného alba "Signify" objevil na trhu jeho následovník, pokřtěný "Stupid Dream", zaplnila se údajně poštovní schránka Stevena Wilsona dopisy plnými nadávek, urážek a spílání. Fajnšmekři, navyklí na epický, psychedelicko-progresivní zvuk svých miláčků, byli náhle šokováni téměř výhradně písničkovým formátem nové nahrávky, odkazujícímu spíše k britpopu nežli Pink Floyd nebo rozsáhlým elektronickým strukturám. Připadalo jim, že poté, co Porcupine Tree podepsali smlouvu s novou společností, podlehli tlaku komerčního kalkulu a vidině větších zisků a přizpůsobili tomu svou hudbu. Důkazem, že o nějakém zaprodání se není možné mluvit, je ovšem fakt, že album "Stupid Dream" bylo připraveno dávno před tím, než kapela zakotvila u Snapper, a evoluce jejich zvuku tak byla naprosto přirozená a nevykonstruovaná. Časem navíc "Stupid Dream" získal status klasického, formujícího a přelomového alba Porcupine Tree, které rozhodně neznamenalo ostudný kvalitativní poklesek. Přístupnější a pro řadu posluchačů stravitelnější schéma desky sice opravdu vyvolalo efektivní navýšení prodeje a proměny ve fandovské základně, ale tím se alespoň k mnohem širšímu publiku dostala kvalitní hudba nepochybně vysoko čnící nad rumiště pouhého podbízivého popíku.

Podle Stevenových slov na něj v tomto období silně působila hudba Briana Wilsona, Jeffa Buckleyho či Radiohead a dalším formujícím faktorem bylo, že deska vznikala během jednoho souvislého pobytu ve studiu a nikoliv po částech. Kapela tak měla možnost rozvinout jednotný a zřetelný styl, který album i při zachování základních charakteristických prvků Porcupine Tree nejen odlišil od předchozích nahrávek, ale napomohl i jeho soudržnosti. Oproti "Signify", které trpělo přílišnými zvraty ve vyznění jednotlivých kompozic, je "Stupid Dream" kompaktní entitou vyznačující se jedinečnou plynulostí, přestože nálada i tempo písniček se neustále mění a ani moment překvapení nezůstává nevyužit. Moře pocitů, které tak album vytváří, proto nemá klidnou hladinu, vzdouvají se tu vysoké vlny a voda tu víří v ledových i vlahých proudech, ale je snadné nechat se jím unášet.

Emotivní obsah je vůbec jednou z největších devíz "Stupid Dream". Ačkoliv interpretace většiny skladeb nemůže být jednoznačná a každý posluchač si v jeho textech musí najít své vlastní záchytné body a vlastní zkušenosti, promítá se tu opět velmi silně fakt, že nejvíce inspirace Steven Wilson nachází v depresivních, smutných a frustrujících pocitech, jež se pak z jeho duše přelévají do textů i hudby, přestože "Stupid Dream" ještě není natolik osobní deskou jako jeho mladší bratříček "Lightbulb Sun". Onen titulní "hloupý sen" údajně odkazuje hlavně na Stevenovy deziluze v kariéře hudebníka, nicméně nastolené vjemy mohou být přijímány mnohem obecněji. Ty se pak téměř bolestivě trefují do zcela individuálních psychických ranek. Písně jako "Don't Hate Me", "A Smart Kid" a "Stop Swimming" jsou v tomto směru téměř nepřekonatelné. Ponížení vyjádřené veršem "Don't hate me, I'm not special like you" prosakuje do posluchačova nitra a probouzí seménka vzteku, zatímco ho uchvacuje pro Porcupine Tree zcela netypické, ale skladbu výborně dokreslující saxofonové sólo. "A Smart Kid" uhrane postapokalyptickou vizí o posledním a osamělém člověku, prosícím posádku lodi z jiné hvězdy, aby ho vzala s sebou, pryč z této prokleté, zamořené a promrzlé planety. Obzvláště hluboko se píseň zakousne, když ji posloucháte při zimní procházce otevřenou, bezútěšnou a zšeřelou krajinou a sami se třesete tím, jak se vám mráz vkrádá pod kůži. A "Stop Swimming" je zhudebněnou depresí v čiré podobě: "Možná je čas přestat plavat, zjistit, kde jsem, a kde bych měl být... Tohle nemůže pokračovat, odcházím, ale nevím, kterými dveřmi jsem přišel... a tak spokojeně odejdu oknem..." Přestože Steven zpochybňuje spekulace, že jde o skladbu popisující sebevražedné tendence, není možné se při jejím poslechu podobným myšlenkám vyhnout. Smutek a deprimující tesknost skladeb na "Stupid Dream" však ani tentokrát nepůsobí ubrečeně nebo sebelítostivě a ani pomalejší písně se zdaleka neblíží laciným slaďákům. Zabraňuje tomu sebeironický tón, který ve Stevenově hlasu místy zaznívá - takto je laděný ostatně už název desky, který značně nevybíravým způsobem zatracuje naděje, že člověk dokáže něco změnit a něčeho podstatného dosáhnout. Nejpregnantněji je to vyjádřeno ve skvělé druhé části plné, epické verze skladby "Even Less", která se objevila na CD "Recordings" a je také součástí nejnovější reedice "Stupid Dream": "and I had a stupid dream that I could change things, but I'm a martyr to even less" (a měl jsem hloupý sen, že dokážu něco změnit, ale jsem mučedníkem pro ještě méně). "Even Less" je navíc i v oříznuté albové verzi skladbou, která nejhlouběji zapustila kořeny do setlistů koncertů a stala se jednou z nejcharakterističtějších kompozic skupiny vůbec, čemuž se díky jejím nepochybným kvalitám nelze divit. Úvod obstarává táhlý zvuk připomínající ladící orchestr, do něj zazní dívčí smích a pak nádherný motiv elektrické kytary, který se láme do výrazného, snadno rozpoznatelného riffu. Sloky doprovází akustická kytara a piáno a refrén následovaný vracejícím se riffem je strhující. V páté minutě je cítit vliv metalu a skladba doznívá v jemném symfonickém duchu. Dvojnásobně dlouhá verze je navíc rozšířena o gradaci, další návrat k hlavnímu tématu a nové motivy. Celá skladba by ale na album opravdu těžko zapadla a zřejmě by narušila jeho souvislost.

Písním "Piano Lessons", "Pure Narcotic" a "Stranger by the Minute" dodává zajímavý rozměr kontrast mezi vzdušnou náladou a tíživým předmětem textu. Všechny tři dokonce vyšly jako samostatné singly a při jejich výběru sehrála jistě nemalou roli právě jejich svižnost a odlehčenost, která může působit až vtipně. Sice asi nemohou být považovány za největší klenoty v repertoáru skupiny, ale v kontextu alba dobře napomáhají tomu, aby následná deprese působila ještě hlouběji.

Nezajímavé nejsou ani "No Rehearsal" a "Baby Dream in Cellophane". První z nich ve slokách využívá podobného postupu jako zmíněná trojice singlových písniček, ale liší se od nich v poměrně divokých, jakoby až garážově punkových vsuvkách. Do "Baby Dream in Cellophane" pak pronikly východní vlivy, mírně evokujícími "Kashmir". Díky neodolatelné atmosféře patří tato píseň mezi skladby, na které se při poslechu "Stupid Dream" nejvíce těším.

Jako ohlédnutí za převážně instrumentální minulostí je na desku zařazena ještě zajímavá instrumentálka "Tinto Brass" s poblázněnou flétničkou, silnou basou, sólující kytarou, typickými ambientními klávesovými pazvuky i několika zvraty. Díky umístění mezi "A Smart Kid" a "Stop Swimming" přitom skladba představuje jakýsi most přes propast šílenství, který vede od smutku, kdy ještě jedinec naplno cítí, co prožívá, do apatie deprese, kde už je likvidován vlastní otupělostí.

V tomto stavu Porcupine Tree posluchače zanechávají, aby se z něj sám vyhrabal a nebo se v něm ještě více vykoupal při poslechu "Lightbulb Sun", které na "Stupid Dream" i přes řadu rozdílů pocitově i po hudební stránce navazuje. Mnoho nezainteresovaných posluchačů právě této věčné temnotě Stevenových kompozic nemůže přijít na chuť, ale právě díky ní je možné se v této hudbě osobně najít. Dvojice "Stupid Dream" / "Lightbulb Sun" přitom i přes zmíněné hrátky s veselejšími podtóny patří mezi nahrávky, které z posluchače pesimistické pocity ždímají nejintenzivněji.

Designed by ix99