Porcupine Tree

"On the Sunday of Life..." - recenze

autor: Roman Procházka

psáno pro diskusní klub Genesis na Lopuchu

Není řídkým jevem, že debut kapely, která si vydobude renomé až pozdějšími nahrávkami, představuje pro řadu fanoušků, kteří se k němu dostávají zpětně, výrazný šok, protože obvykle neoplývá tím, na co jsou u svých oblíbenců zvyklí - nebo tyto typické prvky obsahuje v minimální míře. Na druhou stranu takový debut často představuje ukázku toho, z čeho kapela vychází, a je tak cenným dokumentem historického vývoje dané formace. A jako takový je jej pak potřeba s odstupem času vnímat. Není to zřejmě hudba, která by příznivce pozdějších vývojových stádií chytila za srdce, spíše je to jakási "music for the head", hudba pro mozek, pro informaci a zajímavost.

V případě Porcupine Tree, kteří se dostávají do obecnějšího povědomí v podstatě teprve od šestého alba a vrcholu popularity zřejmě ještě zdaleka nedosáhli, platí výše uvedené na sto procent. V době, kdy vznikaly skladbičky, které později naplnily čtyři LP strany desky "On the Sunday of Life..." a dále plochu vzácného limitovaného CDčka "Yellow Hedgerow Dreamscape", neměl Steven Wilson určitě ještě ani tušení, kam se nakonec tento projekt, vznikající čistě pro vlastní potěšení, jednou vyvine. Šlo v první řadě o pobavení a vzdání pocty. Dva kamarádi, SW a Malcolm Stocks, se nechali inspirovat deskami, které si kupovali, a zkoušeli podomácku nahrávat vlastní skladbičky podobného stylu. Tyto pokusy byly značně amatérské, šlo jen o laické kopírování starých vzorů, a na "On the Sunday of Life..." je to cítit. Když si navíc vybájili fiktivní historii kapely a jako znovunalezenou starou legendu zkoušeli svou produkci šířit na dvou kazetách "Tarquin's Seaweed Farm" a "The Nostalgia Factory", podařilo se jim přece jen naleznout posluchače, lačnící právě po takové psychedelii. A tak se nakonec domácké hrátky, které prvotně nebyly určeny pro poslech širší veřejnosti, dostaly do vinylových drážek.

Steven Wilson ale už tehdy prokázal, že má nepopíratelný talent a přes veškerou neohrabanost a neposlouchatelné experimenty položil v některých skladbách základní kameny pozdější tvorby Porcupine Tree. Nejzářnějším příkladem je píseň "Radioactive Toy", která předznamenává melancholicky depresivní styl PT a je nejvýraznějším kouskem na albu také díky tomu, že byla pro vydání "On the Sunday of Life..." znovu, profesionálněji nahrána. Podobnou atmosféru má také instrumentálka (nepočítám-li mluvené slovo) "It Will Rain for a Million Years", která tvoří meditativní tečku za celou deskou a mohla by opravdu dobře vyznít jako kulisa pro dlouhé chvíle, kdy se jen smutně díváte z okna na nekončící záplavu vod padajících z nebe. Vyspěle působí také "This Long Silence" a "Nine Cats", které si dobře dovedu představit jako součást setlistu porcupineovských koncertů i mnoho let poté. Zbytek alba však už víceméně můžeme rozdělit jen na kousky, které se dají poslouchat z haluze podobně, jako některé psychedelické skladby z šedesátých let ("Jupiter Island", "Linton Samuel Dawson", "The Nostalgia Factory"), dále ambientní mezihry, které možná představují prvopočátek Stevenova pozdějšího projektu Bass Communion ("Music for the Head", "On the Sunday of Life...", "Hymn", "No Luck with Rabbits" a "Begonia Seduction Scene") a jež uchu neublíží, ale ani ho nenadchnou (Bass Communion je mnohem lepší), a nakonec pár kousků, které je zřejmě lepší přeskakovat. Do poslední skupiny pro mě patří především Stevenova kupodivu nejoblíbenější věc z tohoto alba "And the Swallows Dance above the Sun", "Queen Quotes Crowley" a "Footprints", trojice skladeb, které mi způsobují bolesti hlavy. O něco snesitelnější je blázinec "Third Eye Surfer" a dvojice "Space Transmission" / "Message from a Self-Destructing Turnip", které poměrně úspěšně nastolují apokalyptickou náladu před "Radioactive Toy". Jinak ale jde o pouhé experimenty s efekty, pazvuky a lidským hlasem.

"On the Sunday of Life..." je pro mě nepochybně nejslabším počinem Porcupine Tree a také nejméně poslouchanou deskou, kterou od nich mám. Vzhledem k tomu, že byla sestavena ze starších kazetových nahrávek a není tak albem v pravém slova smyslu, nedrží ani dobře pohromadě a jako celek je těžko zkousnutelná. Výběrově si však občas některou písničku pustím a například díky studiové verzi "Radioactive Toy" a "Nine Cats" je nepostradatelnou součástí mé sbírky. Navíc je fascinující právě tím, jak se tu z obyčejných hrátek s magnetofonem stala skutečná oficiální nahrávka a otevřela tak mladému Stevenovi možnost dát později naplno průchod svému nadání. Už následující album "Up the Downstair" to výmluvně dokládá...

Designed by ix99