Porcupine Tree

Stevenův komentář k "Tarquin..." a "Nostalgia Factory"

O Porcupine Tree se traduje mýtus, že vznikli "z žertu". Na vině za jeho rozšíření jsem pravděpodobně já sám a je docela možné, že jsem mu v určitých chvílích sám věřil. Pravdou je, že hudba, kterou jsem skládal, rozhodně neměla být jenom "vtipem" - tím byl pouze způsob, jakým jsem ji poprvé prezentoval. Skladby samotné byly laskyplným vzdáním pocty hudbě, kterou jsem společně se svým přítelem Malcolmem Stocksem v té době poslouchal. Například: den poté, co Malcolm přinesl album "Guitar Solos" od Freda Fritha, jsme složili skladbu "Wastecoat", primitivní odvar Frithova čistého stylu hry. Imitováním svých vzorů ostatně začíná většina muzikantů (a někteří z nich tím stráví celý život) - snaží se zjistit, jak skládat hudbu tak, že analyzují způsob, jakým ji dělají jejich oblíbenci, a pak ji okopírují. A přesně o tom byli prvotní Porcupine Tree - jsou to nápodoby a pokusy o poctu muzice, kterou jsme měli rádi, přičemž každá skladba byla složena, nahrána a smíchána v průběhu dvou nebo tří hodin.

Když se mi nastřádalo určité množství materiálu, rozhodl jsem se vybrat to nejlepší a nahrát to na kazetu, jako kdyby šlo o opravdové album. Do několika tracků jsem přidal falešný potlesk (a navíc i trochu pískání, které jsem ukradl z koncertu vysílaném na BBC rádiu 3), aby působily "live" dojmem. Ještě jsem nevěděl, co s tou páskou pak budu dělat, bylo to jen pro mé vlastní pobavení a nahrál jsem pouhé dvě kopie - jednu pro sebe a druhou pro Malcolma. Pak jsme si vymysleli zcela fiktivní historii "Porcupine Treeho" (kterého jsem představoval já) a "Solomona St Jemaina" (Malcolm), která podrobně popisovala dlouhou existenci tohoto dua a řadu alb, která vydali, aby svou kariéru vyvrcholili dotyčnou mistrovskou nahrávkou, kterou jsme měli v ruce. Dějiny této imaginární "skupiny" jsme ošpentlili řadou typických psychedelických a hippie klišé, včetně drog (o nichž jsme my dva nevěděli ani zbla) a politiky (o které jsme toho věděli ještě méně), ale které se nám zdály být příhodné pro typ "kapely", kterou jsme právě stvořili. Tohle všechno byla samozřejmě jen legrace... která ovšem nikdy neměla být něčím víc, než jen naší vlastní, soukromou zábavou. Stejně jsem si myslel, že by taková hudba v té době nikoho nezajímala - byl konec osmdesátých let, doba nepříliš nakloněná čemukoliv inspirovanému produkcí let 1967 - 75. Takový byl alespoň můj dojem...

Nick Saloman

Pak jsem si ale koupil výtisk britského hudebního magazínu Q a byl jsem překvapen, když jsem v něm nalezl příznivou recenzi na nahrávky autora psychedelických písní Bevise Fronda (alias Nicka Salomana). Koupil jsem si jedno z jeho alb, získal adresu a zaslal mu kopii své nahrávky. Myslím, že se mu docela líbila, nebo alespoň některé její části, protože mi jednoho dne zavolal a dal mi celý seznam společností a fanzinů, kterým bych měl svou pásku také zaslat. Za to jsem mu navěky vděčný (nebýt jeho...). Takže jsem ke své nahrávce zhotovil stylový booklet obsahující kromě jiného také onu vymyšlenou historii, naivně přesvědčen, že to bude vypadat seriózněji, pokud si lidé budou myslet, že jde o opravdovou kapelu. Jakýmsi podivným způsobem se to ujalo a dokonce získalo pár kladných ohlasů a já mohl prodat několik dalších kusů "Tarquin's Seaweed Farm" prostřednictvím poštovních objednávek. Povzbuzený jsem připravil druhou nahrávku - "The Nostalgia Factory", tentokrát již mnohem samostatněji, bez Malcolma, protože ten se přestěhoval do Devonu, aby tam žil v osamoceném karavanu uprostřed pole (ne, dělám si legraci...).

A Psychedelic Psauna

Jedním z těch, se kterými mě Nick kontaktoval, byl Richard Allen z magazínu Freakbeat, který v podstatě psal přesně o tom, o čem mainstreamový hudební tisk mlčel. Richard a jeho partner Ivor Trueman v té době plánovali založit vlastní label, aby mohli vydávat muziku, o které psali. První věcí, kterou vydali - pod značkou Delerium Records - byla doubledeska "Psychedelic Psauna", pro niž Richard vybral také jednu skladbu Porcupine Tree - "Linton Samuel Dawson" z "The Nostalgia Factory". Mezitím také napsal recenze na obě kazety do Freakbeatu. Nebyly to zrovna nadšené kritiky, ale asi se mu později zalíbily ještě více, protože Delerium je pak vydalo s novými obaly (ale stále ještě ve formě kazet) - prodalo se od každé asi 300 kusů. Brzy nato mi Richard napsal, že by ty nahrávky rádi vydali jako double alba na LP. Přemýšlel jsem o tom a rozhodl se, že mnohem lépe bude, pokud z obou nahrávek vybereme jen to nejlepší a vydáme je na jediném dvojelpíčku... a tak vzniklo album "On the Sunday of Life" (1992). Na této desce se nakonec objevila přibližně polovina veškeré muziky z obou kazet a většinu toho, co zbylo, jsme vydali na limitovaném cédéčku "Yellow Hedgerow Dreamscape" v roce 1994. (Toto CD je již dlouho nesehnatelné, pokud nejste ochotni zaplatit cca 100 dolarů v aukci na Ebay. Vyšlo však také jako deluxe vinylová edice u Gates of Dawn v roce 2000.)

Yellow Hedgerow Dreamscape

Takže, většina materiálu z těchto kazet skončila...jaksi...jinde. Mnoho skladeb bylo samozřejmě při svém "oficiálním" vydání poněkud upraveno - některé byly mírně přemíchány, mnohé zkráceny (některé jen o pár sekund, několik ale o znatelně více) a další byly doplněny o efekty, aby nebyl tolik znát jejich skromný, "low fidelity" původ. Navíc byly změněny některé názvy. Pokud je mi známo, nikdo si na tyto úpravy nestěžoval, ale na druhou stranu mezi fanoušky kolují kopie původních kazetových nahrávek, takže slyšet tyto skladby neupravované a v jejich původním pořadí, má asi nadále jisté kouzlo.

Když jsem nahrával hudbu pro tato "prvoalba", vmísilo se do ní cosi originálního a právě na tom jsem vystavěl základy budoucích Porcupine Tree. Když jsme však o několik let později zachytili onen typický Porcupine Tree sound, hudba, kterou jsme hráli, už byla na hony vzdálená původnímu vyznění těchto nahrávek. Ty byly ovlivněny duchem psychedelie, který později z mé hudby téměř vymizel. Zajímalo by mě, co si o této muzice myslí lidé, kteří nás poznali až mnohem později... Vím, že některým se vůbec nelíbí pro svůj amatérismus a zajímají se o ni nanejvýše z historického hlediska, jiným se zřejmě zamlouvá její naivní půvab a psychedelická náladovost. Jako vždy - já sám se pohybuju někde uprostřed mezi těmito dvěma póly...

Designed by ix99