Marillion

Biografie

Fish

Slovo "Marillion" vzniklo zkrácením původního "Silmarillion", což je název jedné z knih J.R.R.Tolkiena, a skupina si ho vetkla do křestního listu v podstatě náhodou. Během rozhodování o jménu kapely totiž ležela tato kniha na stole. Je nutno poznamenat, že tím skupina v žádném případě nehodlala naznačovat nějaké souvislosti mezi svou hudební orientací a fantasy žánrem. Ono "Sil-" bylo z názvu odstraněno, aby se kapela vyhnula opletačkám s úřady kvůli autorským právům.

Marillion se na hudební scéně vylíhli jako typičtí zástupci směru, který britský tisk nedůvěřivě nazýval "novou vlnou progresivního rocku". V době, kdy doznívala punková revoluce, jež v polovině sedmdesátých let odepsala veškerý prog jakožto obstarožní nabubřelou nudu, bylo málo šancí, aby se kapela tohoto stylu prosadila. Marillion se však přesto podařilo jakýmsi zázrakem získat poměrně soudržnou skupinu příznivců a v roce 1982 dokonce kontrakt s význačným vydavatelským labelem - EMI.

Silně ovlivněna gabrielovskými Genesis a podobnými artrockovými uskupeními, produkovali Marillion dlouhé, složité a orchestrálně znějící skladby s komplikovanými, mnohomluvnými texty. První dvě alba Script for a Jester's Tear a Fugazi podávají o jejich tehdejším soundu přesvědčivé svědectví. Vše je podtrženo obaly připomínajícími stylem trochu Rogera Deana. Fanoušci je milovali, hudební tisk se posmíval.

Naživo byli Marillion hotovým zjevením. Jejich charismatický zpěvák Fish burácel na scéně s divokými barvami na obličeji, vytahoval zpoza bicí soupravy půllitry piva, vesele si dobíral publika a bláznivým divadelnictvím ilustroval texty písní.

Svůj opravdový potenciál skupina naplnila třetím albem, Misplaced Childhood. Šlo o koncepční album, postavené na ztrátě a znovunalézání dětské nevinnosti. Skupina tu hrála v naprostém souladu, propojila náladové pasáže s pop-rockovými písněmi a dvěma skvělými love-songy:"Kayleigh" a "Lavender". Fish tu dokázal, že je schopen psát i jednodušší texty, které jdou přímo od srdce. Tyto dvě písničky překvapily, když nečekaně pronikly na vysoká místa britských hitparád. To zapříčinilo, že z Misplaced Childhood se stalo nejprodávanější album, jaké dosud Marillion vydali.

Z Marillion se začaly stávat popové hvězdy, což u Fishe vedlo k nebezpečnému rozvinutí ega a alkoholových a drogových problémů. Věrně se to odrazilo na "kocovinových" textech alba Clutching at Straws. Zbytek skupiny se zatím začínal cítit stále méně pohodlně v pozici Fishových druhých houslí. Během příprav pátého alba se situace vyhrotila a Fish zahořkle odešel.

Tisk kapelu pohotově odepsal a vydání živého alba The Thieving Magpie vyznělo jako labutí píseň.

Nicméně skupina se rozhodla pokračovat a dala se znovu dohromady okolo nového zpěváka, Steva Hogartha (nazývaného H [ejč] nebo též Hoggy (=čuník)). Jeho plynulý, emotivní, téměř nedbalý pěvecký projev signalizoval význačný posun od Fishovy ohnivosti, hořkosti a řevu. Ale skupina se přizpůsobila, poskytujíc bujné zvukové stěny, které se ke Stevovu hlasu výborně hodily. Comebackové album neslo název Seasons End.

Kytarista Steve Rothery o albu říká: "SE dokázalo, že co jsme získali s příchodem Steva Hogartha, je stejně vzrušující a originální, jako jsme měli s Fishem. Na tohle album jsem velmi hrdý." Pro Hoggyho byla ta zkušenost jak povznášející, tak frustrující: "Bylo to jako jít s někým poprvé do postele. Jasně, bylo to nezapomenutelné už proto, že to bylo poprvé, a zažili jsme několik opravdu skvělých chvil, ale na druhou stranu, když jsme začali poprvé společně psát, bylo tam i dost neohrabanosti."

h

Na doprovodném turné se H-ovi podařilo překonat pochyby mnoha zarytých fanoušků, ale oddaní příznivci progresivního rocku odešli již po prvním poslechu pilotního singlu "Hooks in You", typické hardrockové vypalovačky postavené na jednoduchém rifu.

Album bohužel nedosáhlo takového úspěchu, jaký kapela očekávala, a podobně se vedlo i jeho následníkovi, albu Holidays in Eden, obsahujícímu mnohé písničky formátem vyhovující rádiím (na českých rádiostanicích můžete od Marillion kromě "Kayleigh" a "Lavender" zaslechnout právě skladby z HIE - například "No One Can"). V té době byl v kurzu nově se zjevivší styl "grunge", takže mainstream byl také daleko a s Marillion to opět vypadalo bledě.

Vzdorně se však znovu přihlásili o slovo vydáním sedmdesátiminutového koncepčního alba Brave, které kapele umožnilo předvést se v tom, co umí nejlépe: mnohovrstevných hudebních plochách spojujících rockové, jazzové i folkové elementy v uchvacující celky. H se blýskl překvapujícím a srdceryvným pěveckým výkonem.

Brave je možno považovat za opravdový kvalitativní zlom v autorské tvorbě Marillion, neboť představovalo znovunalezení sebe sama a vznik charakteristického soundu hogarthovské současnosti, natolik odlišné od vyznění prvotní éry, že je téměř možno mluvit o zcela jiné kapele.

Další album vychází během několika málo měsíců. Afraid of Sunlight se vrací k typickému formátu osmi delších písniček, obsahuje však mnohá překvapení, například "Cannibal Surf Babe", která zní jako silně zdrogovaní Beach Boys. Album se zabývá především tématem zničující povahy slávy a bylo následováno živým dvojalbem Made Again, které úspěšně zmapovalo začátek hogarthovské éry.

V devadesátých letech se skupině sice nedařilo tolik jako v době Misplaced Childhood, přesto však nadále přetrvává a snaží se přicházet s novými nápady a svěže znějícími alby. Deska z roku 2001, nesoucí název Anoraknophobia, byla v době svého vydání širokými vrstvami (nejen) fanoušků považována za jednu z nejlepších nahrávek posledních let. Později se sice názory na tuto desku dosti radikálně změnily, nicméně jedno Anoraknophobii odepřít nelze: že totiž byla význačná přelomovým způsobem financování – Marillion poprosili o pomoc své fanoušky. Více si můžete přečíst zde. Něco podobného a ještě rozsáhlejšího se uskutečnilo s albem "Marbles", které vyšlo 3. 5. 2004. Fanoušci pomocí předobjednávek nejen financovali nákladnou reklamní kampaň, ale dokonce se do ní sami mohli zapojit v rámci takzvaných street teamů a e-teamů. První singl vybraný z tohoto alba, "You're Gone", se pak Marillion povedlo opět za pomoci svých příznivců protlačit až na sedmé místo oficiální britské hitparády! Druhý singl "Don't Hurt Yourself" se probojoval na 16.místo a download-singl "The Damage" skončil v nově sestavovaném žebříčku písniček ke stažení dokonce na druhém místě!

15. 5. se pak konečně splnil sen českých fanoušků - Marillion poprvé vystoupili v České republice, a to ve Velkém sále pražské Lucerny - více informací ZDE.

Popsat hudbu, kterou Marillion hrají, není vůbec jednoduché. Obzvláště proto, že jejich styl se stále dosti překotně mění. V tomto smyslu jsou Marillion jednou z nejprogresivnějších kapel. Je však třeba si uvědomit, že u nich nehraje důležitou roli, jak se jednotliví členové blýsknou svými muzikantskými schopnostmi. Tuto uměleckou nabubřelost, jež se stala nemocí progresivního rocku, v jejich muzice rozhodně neucítíte. Marillion chtějí na posluchače určitým silně emotivním způsobem působit, dát jim své písně prožít a ztotožnit se s nimi. A to je na nich tak krásné...

Současná sestava

  • Steve Hogarth - zpěv
  • Steve Rothery - kytary
  • Mark Kelly - klávesy
  • Pete Trewavas - baskytara
  • Ian Mosley - bicí
Designed by ix99