Anathema a Porcupine Tree v hale Arena, Vídeň, 15.11.2007

Report

autor: Roman Procházka

"I dream of escape..." (sním o úniku) zpívá se v působivé skladbě "Way Out of Here" od britských alternativních, ambientních, metalových, elektronických, depresivních a melancholicky posmutnělých rockerů Porcupine Tree, a zatímco adolescenti z konceptu jejich letošního alba "Fear of a Blank Planet" hledají únik z prázdného psychického stavu, do něhož jsou uvrženi dnešním světem, nachází mnoho fanoušků téhle kapely a obecně podobné hudby nejlepší únik od mnohdy tíživé reality "obyčejného" života na koncertech, kde mohou své oblíbené písně naplno prožít a nechat je na sebe zapůsobit mnohem silněji, než by to bylo možné z CD.

Ve čtvrtek 15. listopadu 2007 svět opravdu nepůsobil přívětivým dojmem, na vídeňské střechy se bez ustání sypala ledová a mokrá bílá nadílka, přesto už krátce po šesté večerní postávalo před vraty cihlové budovy staré továrny, pomalované pestrými graffiti, několik rockových příznivců a občas vrhalo prosebné pohledy na kolem pobíhající členy crew, zda by je přece jen už nepustili do vyhřátého vnitřního prostoru, odkud občas zavanul alespoň příjemný teplý vánek. Jenže strážci koncertní haly nesoucí prostý název "Arena" byli neoblomní a nechali nedočkavce vymrznout až do sedmé. Za přední pozice se prostě platí...

Porcupine Tree křižují svět na podporu své albové novinky už několik měsíců, ale jejich podzimní návrat do Evropy měl díky společné spanilé jízdě se spřátelenými tvůrci nálad a emocí Anathema nádech významné události, kterou jsem si nechtěl nechat ujít. Před dvěma lety, kdy Anathema Porcupine Tree předskakovala poprvé, jsem o síle a nádheře hudby, kterou tato formace, vedená třemi bratry Cavanaghovými, hraje, neměl ani tušení, a teprve když jsem si doplnil vzdělání a anathemáci se vyšvihli v mém žebříčku oblíbenců na nejvyšší příčky, uvědomil jsem si, co mi tenkrát uniklo. Oznámení, že se Porcupine Tree budou s Anathemou opět dělit o koncertní čas, jsem proto vítal s nadšením, obzvláště když bylo avizováno, že tu Anathema naživo předvede kousky z dlouho chystaného, ale dosud nevydaného následovníka desky "A Natural Disaster".

Strkanici u ocelových vrat pozdržely podrobné prohlídky batohů a snaha pořadatelů nevpustit neakreditované jedince s fotoaparáty, později se ale stejně ukázalo, že nemalému procentu návštěvníků se podařilo své přístroje propašovat. Podobně to bohužel dopadlo s bohulibým zákazem kouření v sále, vyžádaným přímo kapelami. O přestávce se nad hlavami publika vznášelo několik šedivých obláčků, míru zamoření prostoru se ale aspoň podařilo velmi znatelně snížit. Po zastávce v šatně a u stolku s merchandise jsem se do frontální linie mezinárodně složeného a kupodivu poměrně mladého davu dostal bez větších potíží a pak už jsem jen chvílemi pomrkával na hodiny zavěšené u pódia, které s předstihem letního času odměřovaly čekání i následné koncertní prožitky.

A čas ubíhal nad očekávání rychle... Trojice kudrnáčů, kteří společné geny na první pohled nezapřou, doplněná o poněkud méně výrazného klávesáka a klukovsky působícího bubeníka, naběhla na pódium už pět minut před osmou a své poslání zahřívačů prokřehlého publika okamžitě stoprocentně naplnila pomocí odpíchnutého (skoro-) otvíráku alba "Alternative 4" jménem "Fragile Dreams". Anathemu nebylo možné brát jako pouhou řadovou předkapelu, na to jsou už příliš zavedení a v kvalitě své produkce ani v porovnání s Porcupine Tree nezaostávají. Ačkoliv měla vyhrazený značně omezený čas, který hudebníky neustále nutil kontrolovat, kolik toho ještě stihnou zahrát, nebyl jsem jediný, kdo je vnímal jako co-headlinery večera a těšil se na ně stejnou měrou jako na Stevena Wilsona a jeho kolegy.

Nálada, která zavládla během pětačtyřicetiminut, kdy Anathema předváděla své schopnosti, byla upřímně pohodová a uvolněná. Tomu napomáhaly nejen úsměvy, které si bratři vyměňovali, ale i úšklebky a záměrně legrační grimasy, s nimiž frontman Vinny doprovázel svůj zpěv, a v neposlední řadě takové "lidské" projevy, jako když se mu v závěrečné "Flying" podařilo odbourat sama sebe tím, jak si musel během prvních slov textu odprsknout. Chvíli to vypadalo, že se kvůli Vinnyho smíchu bude muset celá píseň opakovat od začátku, ale zpěvák se zase chytil a hned na výbornou vystřihl ne zrovna jednoduchý refrén skladby. A totéž by se dalo říct o jeho výkonu ve všech ostatních písních. Ačkoliv jeho pěvecké prvopočátky spadaly do doommetalového křiku, patří mezi vokalisty, kteří se neustále zlepšují a například Stevena Wilsona by toho večera bez obtíží strčil do kapsy. Jeho cit pro melodii a emoce vynikl také v coververzi "Hurt" od Nine Inch Nails, již už tak rozjásané obecenstvo vítalo s velkou radostí. Záležet na dobrém dojmu ze special guests si dali i zvukaři, díky nimž všechny kousky i v první řadě vyzněly tak čistě, jak měly, takže ani v nových písních, které v každém fanouškovi ještě více nabudily natěšení na novou desku, se dalo dobře orientovat. "A Simple Mistake" a "Angels Walk Among Us" ostatně nejsou tak čerstvě napsané skladby, jak by se mohlo zdát, protože součástí koncertní prezentace Anathemy jsou už drahnou dobu, takže znalci si je mohli prozpěvovat spolu s kapelou.

Kvalitní nazvučení vydrželo až do konce celého večera, přestože jsem během vystoupení Porcupine Tree na pár neuspokojivých momentů narazil. Především se totiž ukázalo, že Stevenův hlas opravdu nepatří mezi nejsilnější, a v mnohovrstevnatém soundu kapely byl párkrát zatlačen do zadních pozic. Jindy bych byl ubral trochu dunivých basů nebo zvýraznil dynamiku (např. ve "Fear of a Blank Planet" a "Sentimental"), to ale mohlo být způsobeno také nevýhodnou akustickou pozicí první řady a tím, že mám příliš zažité, jak jednotlivé písně znějí na studiovce. Koncertní odchylky proto působily nezvykle. Vyvážila to ale nádherná barva kytarových sól (obzvláště jasně jsem si toho všiml v závěrečné pasáži "Anesthetize") a perfektní vyznění nejtvrdších pasáží, které představovaly čítankový příklad, jak si lze naživo poradit s metalem, aniž by se proměnil v pouhý hluk. "Open Car" a prostřední část osmnáctiminutovky "Anesthetize" se díky možnosti nejbláznivěji se vyblbnout a vyřvat staly vrcholnými a nejvíce omračujícími chvílemi koncertu, kotel v přední části sálu se během nich vzdouval ve vlnách rozevlátých vlasů uchvácených metlačících fanoušků a hlasivky přítomných úpěly v refrénech "hair blown in an open car" a "it's all in me it's all in you". Jedním z momentů, které na mě udeřily opravdu důrazně, byl i zvrat v nejspeedovější pasáži "Anesthetize", kdy se atmosféra v sále téměř hmatatelně propadla až do pekelných hlubin.

Dojem z porcupinovské části večera byl ostatně celkově značně odlišný od pohodových, éterických pocitů, které svým vystupováním nastolila Anathema. S tím, jak se na projekčním plátně začaly míhat impresivní obrazy výtvarníka Lasse Hoileho, a kapela naplnila prostor distinktivním feelingem své žánrově téměř nezařaditelné muziky, byl vnímavý posluchač vtažen do neradostného konceptu strachu z duševního vyprázdnění mladé generace obyvatel naší planety. Toto vnitřní vzduchoprázdno vyvolané snadnou dostupností, všudypřítomností, demystifikací a z toho plynoucí devalvací všeho, co dává životu nějaký smysl, pak ústí v naprostou nezakotvenost a touhu po zastavení či "vypnutí" budoucnosti. Tato vize je depresivní i hrozivá a konfrontace s ní vyvolala v koncertním podání obzvláště silnou odezvu. Když jsem během "Way Out of Here", první ze dvou písní, které Steven uvedl jako kompozice pojednávající o úniku, sledoval klip s gothicky vymóděnou dívkou, která s nepřítomným výrazem bloudí v kolejišti železniční stanice, prolézá staré vagóny a doma z fotografií vystřihuje obličeje svých blízkých, na které chce zapomenout, bylo mi jí upřímně líto a dokázal jsem se do jejích pocitů vžít. Do myšlenkového proudu "Fear of a Blank Planet" dobře zapadly také středně dlouhé kusy "What Happens Now?" a "Cheating the Polygraph", které vyšly na EP "Nil Recurring", a ač jsem je předem neznal, nebyl můj požitek z nich o nic slabší. Vnímat rytmickou spleteninu závěrečné části "What Happens Now?" úplně poprvé právě naživo bylo uhrančivé a druhá jmenovaná překvapila mohutnou zvukovou zdí refrénu "feel my soul going / feel my soul colder". Téma prolínající se celým večerem vyvrcholilo závěrečnou skladbou před přídavky, gradující kompozicí s elektronickým základem "Sleep Together", ve které se kapele pomocí divočejší hry a zdůraznění kytar podařilo úctyhodně nahradit smyčce, které skladbu stupňují na studiovce.

I během takto temně koncipovaného koncertu se ale podařilo některé chvíle odlehčit. O pobavení se postaral mladistvě a křehce působící, bosý diblík Steven Wilson, když musel před "Open Car" s technikem řešit problémy s kytarovými efekty: "Tak...než se to opraví, mohli bychom si dát... třeba bicí sólo?" Doprovázena jednohlasým skandováním "Gavin, Gavin, ..." namířila hned světla na majestátní bicí soupravu a bubeníkovu překvapenou tvář, která jako by Stevenovi odpovídala: "what the f***?!" Po pár vteřinách ale Steven zahlásil "ahh, here we go" a spustil první tóny plánované písně z alba "Deadwing". Určitým emotivních oddechem bylo i zařazení zadumané "Dark Matter", která příjemně připomněla, jak Porcupine Tree zněli v době "Signify". Jediným dalším návratem do minulého století byl miniepos "Even Less" z osm let starého, přelomového alba "Stupid Dream", který zazněl jako první přídavkový kousek. Téměř povinnou "Trains" pak skupina naoko spustila teprve po naléhání publika, ale když se Steven zeptal "Any requests?" (Nějaká přání?), bylo předem jasné, který titul ve výkřicích fanoušků zazní nejčastěji. Skladba na mě bohužel v živém provedení zapůsobila chaoticky a i poslední přídavek "Halo" mohl především po vokální stránce vyznít o něco lépe.

Celkový dojem z jednoho z mých nejsilnějších koncertních zážitků letošního roku ale maličké skvrnky, jimiž se zaobírají jen perfekcionistické povahy, rozhodně nezhatily. Minuty bezprostředně po odeznění posledních tónů, hodiny trávené v noční Vídni, zmítané v otěžích chumelenice, i několik dní po návratu domů jsem v sobě jasně cítil, jak ten večer rozjitřil mé vnímání a pohrál si s vlákny nejrůznějších myšlenek. Toto je ten nejlepší způsob úniku, a byť je jen na omezený čas, ve vzpomínkách a při poslechu oduševnělé hudby Porcupine Tree i Anathemy se z něj dá žít velmi dlouho.

Setlisty:

    Anathema:
  1. Fragile Dreams (Alternative 4)
  2. Closer (A Natural Disaster)
  3. A Simple Mistake (nová skladba)
  4. Ann Further (nová skladba)
  5. Hurt (NIN cover)
  6. Deep (Judgement)
  7. Angels Walk Among Us (nová skladba)
  8. Flying (A Natural Disaster)
    Porcupine Tree:
  1. Fear of a Blank Planet (Fear of a Blank Planet)
  2. What Happens Now? (Nil Recurring)
  3. The Sound of Muzak (In Absentia)
  4. Sentimental (Fear of a Blank Planet)
  5. Cheating the Polygraph (Nil Recurring)
  6. Anesthetize (Fear of a Blank Planet)
  7. Open Car (Deadwing)
  8. Dark Matter (Signify)
  9. Blackest Eyes (In Absentia)
  10. Half Light (Lazarus singl)
  11. Way Out of Here (Fear of a Blank Planet)
  12. Sleep Together (Fear of a Blank Planet)
    přídavky:
  13. Even Less (Stupid Dream)
  14. Trains (In Absentia)
  15. Halo (Deadwing)

Galerie Anathema

autor fotografií: Zoltán Ďurčovič

Vinny Cavanagh Danny Cavanagh (v pozadí Les Smith) zleva: Danny, Les, Vinny

autorka fotografií: Caroline Traitler (photopit.com)

Les Smith Vinny Cavanagh Jamie Cavanagh Danny Cavanagh zleva: Danny, Les, Vinny Vinny Cavanagh, v publiku Roman :)

Galerie Porcupine Tree

autor fotografií: Zoltán Ďurčovič

Steven Wilson John Wesley a Richard Barbieri Steven Wilson Steven Wilson Steven Wilson (a Colin Edwin a Gavin Harrison) během Sleep Together zleva: John Wesley, Richard Barbieri, Steven Wilson

autorka fotografií: Caroline Traitler (photopit.com)

SW SW SW Colin Edwin John Wesley
nahoru
Designed by ix99